Návrat Roberta Fica po boku spojenců ošlehaných společnou minulostí – Petrem Pellegrinim a jeho projektem Hlas a Andrejem Dankem, jediným členem krajně národovecké SNS v Národní radě SR – se na Slovensku, ale také v Česku může jevit jako déjà vu, které si mnoho lidí zejména v městské populaci obou zemí skutečně nepřálo. 

Sebevědomý Robert Fico se dvěma křídelníky po boku, liberálněji a západněji vyhlížejícím Pellegrinim a zemitým nacionalistou Dankem, je pohled, který zejména u střední a mladší generace Čechů a Slováků vzbuzuje hořkou směsici posměšků a zahanbení.

Navíc Ficovi vzkazy „o konci vládě neziskovek na Slovensku,“ jeho „odmítání gender ideologie“ a další opakování kremelské propagandy o válce na Ukrajině činí z vlády vedené Smerem toxického partnera na mezinárodní scéně.  

Samotný Fico se od své volební porážky posunul do pozic, ze kterých usiluje o na první pohled zvláštní průsečík mezi konzervativní sociální agendou a ryze národoveckou, orbánovsky laděnou rétorikou, pro kterou maďarský autokrat užívá pojem „neliberální.“

Co vládu Smeru může spojovat s Českem a okolními zeměmi 

V tomto se pozoruhodně přiblížil českému populistickému vůdci a Ficovu podporovateli, miliardáři Andreji Babišovi, jehož ANO díky podobnému ideologickému kotrmelci dominuje českým průzkumům veřejného mínění a drží se výrazně nad 30% s mohutným předstihem před dalšími stranami. 

Po úspěšném vysátí české sociální demokracie (ČSSD pod tehdejším vedením Jana Hamáčka, dnes mimoparlamentní SOCDEM) a převzetím podstatné části elektorátu SOCDEM, tak Babiš během v konečném důsledku neúspěšné prezidentské kampaně přitvrdil a začal otevřeně usilovat o voliče krajní pravice. 

Ta je v Česku, podobně jako na Slovensku, relativně roztříštěná. Jejím parlamentním představitelem je SPD dalšího politického podnikatele Tomia Okamury, prosazující mj. ekonomicky těžko uchopitelnou myšlenku Czexitu a dlouhodobě se drží okolo 10%. Pod 5%ní hranicí pro vstup do parlamentu je pak na volby v roce 2025 nachystaných hned několik subjektů.  

Patří mezi ně anti-establishmentové strany Přísaha, PRO 2022 a také libertariánská strana Svobodní, které mají podle posledního zářijového průzkumu společnosti Kantar dohromady bezmála 10% (4%, 3% a 3%). 

Za pozornost stojí také Kremlu nakloněná a konzervativně laděná Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) s 3%. Ne proto, že by KSČM, potýkající se s úbytkem členů-voličů měla kdovíjakou šanci k návratu do parlamentu. 

KSČM stojí za pozornost proto, že za ní stojí další část anti-establishmentového elektorátu, který není reprezentován v parlamentu, ale který má potenciál vychýlit křehkou misku vah v neprospěch současné středopravicové koalice pěti stran premiéra Petra Fialy, která se už tak potýká s nízkou (podle srpnového modelu CVVM 30%) důvěrou mezi Čechy. 

Babiš si těchto počtů je dozajista vědom a tak se dá předpokládat, že nadále bude usilovat o pozice, ze kterých bude ANO a jeho politici slučovat sociální konzervatismus s národoveckou linií. Nezanedbatelným signálem je, že čeští dezinformátoři a ke Kremlu inklinující skupiny na sociálních sítích se podle dostupných analýz sjednotily v podpoře Smeru. Babišovo opoziční ANO a Ficův vládní Smer tak bude spojovat zájem o podobné voliče.  

Tento malý exkurs do české politiky je důležitý pro střízlivý odhad přístupu vlády Roberta Fica k Česku. Je totiž obtížně představit si, že by si staronový slovenský premiér padl do noty s Babišovým prezidentským rivalem Petrem Pavlem, který část své kampaně vedl z Budapešti, kde se setkal s kritiky Viktora Orbána, ve snaze sjednotit český elektorát proti svému oligarchickému soupeři.       

Co může Ficovu vládu dále izolovat od okolního regionu

Český premiér Petr Fiala je sice konzervativnější politik než Petr Pavel a část jeho neoliberální ODS má odmítavý postoj k právům na manželství pro všechny či k ratifikaci Istanbulské úmluvy usilující o omezení násilí na ženách. Stejně jako Pavel se ale jeho vláda od začátku útoku proti Ukrajině z února 2022 staví na podporu napadené země a stejně jako Slovensko, tak poskytuje Ukrajině vojenskou, materiální a humanitní pomoc.   

Dá se tedy očekávat, že minimálně v letech 2023-25 se bude Fico a jeho vláda těšit vlídnějšímu přijetí u svých protějšků v Budapešti než v Praze. 

Zdá se, že Orbánův Fidesz definitivně přišel po přelomových polských volbách z 15. 10. o zbytky zastání ve Varšavě, o kterém se mnoho polských analytiků domnívalo, že bylo pohřbeno už dlouho před hlasováním v důsledku rozdílů mezi maďarskou a polskou vládou ve vztahu k Ukrajině. 

Jakub Wisniewski, analytik mezinárodního think tanku Globsec, mne ještě před volbami v Bratislavě upozornil, že ať je to dobře nebo špatně, tak v „polském diskursu prostě nelze říct, že se bavíte s Ruskem.“ 

Pakliže ale Donald Tusk postaví liberální koalici s Třetí cestou a Levicí a posune Polsko blíže do centra bruselské politiky, tak může paralýza uskupení V4 nabrat další rozměr. Orbán se sice může o to více ucházet o přátelství s vládou Roberta Fica, ale takové spojení může připomínat spíše izolaci dvou radikálů než účinnou slovenskou zahraniční politiku.     

Kromě Bruselu bude pro novou polskou vládu pod taktovkou Tuska mnohem perspektivnější utužovat vztahy a spolupráci v regionu s Ukrajinou anebo Rumunskem než s Orbánovým Maďarskem či Ficovým Slovenskem, pokud Fico a jeho Směr bude pokračovat v nastolené agresivní rétorice vůči Ukrajině.

Je otázkou zda může slovenský zbrojní průmysl a další pokračování jeho dodávek Ukrajině být natolik pádným argumentem, aby přiměl Varšavu brát Fica na milost. 

Na export orientovaná slovenská ekonomika by měla postavit Fica čelem k realitě, ale evropští pozorovatelé zatím nemají důvod přestat být ve vztahu k Smeru ostražití. 

Politika v digitální éře – několik poznatků na závěr

V éře digitální komunikace je vítězství Smeru další ukázkou, jak účinná dokáže být politická kampaň využívající národní mytologii na sociálních sítích. 

Jakkoliv to může znít paradoxně, tak z tohoto pohledu byly slovenské volby 2023 ukázkou technologického „pokroku.“ Komunikace na sociálních sítích a další digitální infrastruktuře v kombinaci se strategiemi zaměřenými na nostalgii minulosti, národní mytologii a ve vzdělávání široce rozšířenými národoveckými představami o moderních společnostech od základu změnila současné volební kampaně. 

To, že na tuto skutečnost ještě nestihli zareagovat učebnice „klasické“ politologie, tak neznamená, že na to budou strany jakou současný Smer či ANO čekat. 

Obě strany v minulém desetiletí ukázaly, že můžou být spolehlivými partnery pro těžké váhy byznysu a průmyslu v Česku a na Slovensku. Zároveň jejich vyhraněná rétorika umožňuje společnostem jako EPH, PPF, či J&T tvářit se, že politika jde mimo ně. Či přímo pokrčit rameny na znamení, že změny v digitálních technologiích a jejich dopad na průběh voleb jsou jenom dalším projevem často skloňované a odosobněné svobody trhu. 

Jaký diskurs se do veřejného prostoru podaří nastolit, může mít v určitých momentech větší dopad na veřejné mínění než ekonomické ukazatele. 

Zatímco v letech prosperity a míru je snadné tuto skutečnost přehlédnout, tak v prostředí sociálního napětí se z komunikace v digitálním prostředí stává enormně účinná zbraň. A navíc taková, kterou stále více k neofašismu inklinující Kreml běžně a s velkou mírou účinnosti užívá k oslabování EU a USA.