Středo-pravicová vláda Petra Fiala v Česku dostala další vážný políček od populistické opoziční strany ANO bývalého premiéra a bratislavského rodáka Andreje Babiše. 

ANO podle očekávání bylo hlavním vítězem krajských voleb konaných souběžně s prvním kolem senátních voleb 20-21 září, když navýšilo svůj počet krajských zastupitelů o 114 na 292 napříč zemí, kde je celkem 685 krajských zastupitelů. 

Kromě toho ANO získalo dva senátory již v prvním kole a dalších 16 kandidátů (z celkem 27 obvodů ve kterých se volí!) do říjnového druhého kola, které bude pravděpodobně svědkem historického průlomu ANO do horné komory českého parlamentu (Senátu), který se během Babišovy éry projevil jako účinná pojistka demokracie v Česku. 

Po vítězství v červnových volbách do Evropského parlamentu, které až do letošního roku byly výstavní disciplínou zejména prounijních stran, se jedná o další potvrzení rostoucí popularity ANO v domácí politice. Na to ostatně už jak rok upozorňují nejrůznější volební modely, podle kterých se reálně rýsuje Babišův návrat k moci po příštích parlamentních volbách na podzim 2025. 

Průzkumy shodně přiznávají více jako 30% podporu Babišovu politickému projektu, který jeho zakladatel a šéf prudce nasměroval do krajně pravicových vod, když se na konci června stal spoluzakladatelem dnes třetí nejsilnější frakce EU parlamentu „Patrioti“ společně s maďarským autoritářským premiérem Viktorem Orbánem a rakouským následovníkem Jörga Haidera v čele FPÖ Herbertem Kicklem. 

Babiš tím zároveň sám ukončil dlouhodobě spekulace o tom, zda jeho strana patří do liberální frakce Renew, ve kterém sdílela křesla s Progresívním Slovenskem, na které Babiš na svých sociálních sítích opakovaně útočil během loňských Národní rady na Slovensku. 

Pohled do zrcadla Fialovy pětikoalice

Jen několik málo dní po oznámení výsledků krajských a senátních voleb se také rozjela první vážná krize uvnitř českého kabinetu, kterou odstartoval premiér Fiala úterním (24.9.) oznámením o konci Ivana Bartoše ve vládě z důvodu neúspěšné digitalizace stavebních řízení. Bartoš byl tou dobou lídrem Pirátů v demisi, když den předtím rezignoval v návaznosti na pirátské fiasko v krajských volbách, které stranu redukovaly z 2.-3. nejsilnější strany v krajích s 99 zastupiteli na marginálního hráče s pouhými třemi zastupiteli. 

Následovala nejostřejší slovní přestřelka jaká zatím byla veřejně k vidění uvnitř Fialovy vlády, a během které Fiala opakoval svůj stěžejní argument, že Bartošův resort selhal při digitalizaci stavebního řízení, zatímco Bartoš způsob jakým byl vyhozen z vlády nazval „podrazem.

Někteří čelní představitelé Pirátů pak šli ještě dále, když nazvaly Petra Fialu „slabým premiérem“ podléhajícího zákulisním „kmotrům“ z jejichž vlivu se ODS nedokázala vymanit ani pod současným předsedou, jehož motem se měla stát „slušnost.“      

Více než komunikace, která po letech dala připomenout různorodému půdorysu na které byla česká vládní koalice zformována, a který by se vzdáleně dal připodobnit k různorodosti koalice Igora Matoviče z roku 2020, ale možná stojí za povšimnutí, jak současná vládní krize naznačuje měnící se politickou dynamiku v zemi zhruba rok před parlamentními volbami 2025.  

Především je třeba podotknout, že Fialova koalice povládne dál i bez případného odchodu Pirátů z vlády, když se i bez čtyřech jejich poslanců může o přít o slušnou většinu 104 poslanců v dolní komoře. 

Piráti od samého začátku měli ve vládě trochu nedůstojnou roli, když do kampaně v roce 2021 podle preferencí vstoupili jako hlavní vyzyvatelé ANO, což podtrhoval i ideologický souboj s ANO. Proti-korupční agenda zaujímala v pirátském programu ústřední místo společně s digitalizací státní správy a zřetelně kontrastovala se kontroverzními střety zájmů a kleptokratickým mikro-managementem Andreje Babiše.  

Piráti navíc šli do voleb s rétorikou masivních protestů Milionu chvilek pro demokracii proti Babišově populistické vládě v zádech. Ty možná poprvé výrazněji dostaly do popředí veřejného diskurzu otázky oligarchizace politiky a byznysu v Česku a to nejenom ve vztahu k Babišovi, ale také k dalším kolosům, které si v Česku podmanily telekomunikační trh (PPF), energetiku (EPH, Sev.En Group), média (PPF, EPH, Penta) či zbrojařství (Czechoslovak Group). 

V jistém smyslu se ale Pirátům staly protesty Milionu chvilek také osudnými, když zformovaly společnou kandidátku se středovými starosty a nezávislými (STAN), zatímco pravicové a konzervativní strany se spojily v kandidátce SPOLU vedené Fialovou ODS. 

Zatímco Piráty, kteří už tak během kampaně čelily lživé protiofenzívě na sociálních sítích, vykreslující je jako bruselské „hostitele migrantů,“ „zelené fanatiky“ a „neomarxisty,“ stála společná kandidátka křesla v poslanecké sněmovně, které si kroužkováním zajistili kandidáti STAN, tak SPOLU vytěžilo ze srážky mezi Piráty a ANO maximum a s minimálním náskokem před ANO se stalo vítězi voleb. 

Tento malý exkurs do roku 2021 je důležitý pro pochopení pozic v současné vládní krizi v Praze. Bez nadsázky lze totiž říci, že Piráti byli ve vládě trpěny za zásluhy při odsunutí Babiše od moci, ale tím, že jejich čtyři poslanci nemají vliv na koaliční většinu, tak reálné těžiště moci ve vládě leží především v koalici SPOLU a jejím lídrovi ODS a částečně také u Starostů. 

Netřeba dodávat, že Pirátská protestní image utrpěla v této vládní konstelaci za poslední tři roky velmi těžké rány a je vážnou otázkou, zda se jí vůbec ještě podaří restartovat. Přitom právě liberální protestní strana může sehrát ještě zásadní roli v nadcházejícím klíčovém souboji o podobu příštího českého parlamentu. 

Podunajský populistický blok

Babišovo ANO je možná vůbec v nejkomfortnější pozici, jakou po dobu své zhruba patnáctileté existence v české politice zažilo. Kromě své dominance v průzkumech se jí totiž na rozdíl od roku 2021 rýsuje výběr potenciálních koaličních partnerů, který zahrnuje krajně pravicové strany a nacionalistická uskupení jako SPD Tomia Okamury, ale také české komunisty (KSČM), kterým se podařilo částečné oživení v národovecko-krajně pravicových vodách s jimi vedenou kandidátkou STAČILO!

Česká média ale již delší dobu mezi potenciální koaliční partnery ANO řadí i euroskeptické křídlo ODS reprezentované politiky jako je bývalý disident a poradce Václava Halva Alexander Vondra či Jan Skopeček, a kteří ve svých prohlášeních otevřeně dávají najevo větší náklonost k ANO než Pirátům, která je zároveň nejvíce prounijní stranou v Česku. V českých médiích je také hojně skloňováno jméno jihočeského hejtmana Martina Kuby, který svého času chtěl přizvat ruský Rosatom do tendru na rozšíření jádra v Dukovanech. 

Kuba by mohl mít ambice vytlačit umírněného Fialu z čela ODS po čekávaném neúspěchu na podzim 2025 a dostat volnou ruku projevit ODS ve vládě s ANO více jako stranu, která v euro-parlamentní frakci ECR sdílí lavice s poslanci polské PiS či italského bratrství, odmítá přijetí eura a staví se i proti Green Dealu. Paradoxně by vedle ANO, která nově v EP stojí napravo od ECR, taková ODS mohla působit ještě jako „umírněná“ varianta příští vlády. 

Ambici zasednout v příští vládě dává totiž najevo kromě zmiňovaných SPD či kandidátky STAČILO!, také mimoparlamentní PRO, dobrodruha Jindřicha Rajchla či spojená kandidátka Motoristů s Přísahou, která si zajistila dvě křesla v europarlamentu včetně jednoho pro neonacistickými kontroverzemi a závodními vavříny ověnčenému Filipu Turkovi. Není samozřejmě jisté kolik z těchto stran, často soupeřících o stejný nespokojený elektorát, dokáže překročit 5%  hranici do Sněmovny. 

Avšak v situaci, kdy Babiš otevřeně loví ve stejném voličském okruhu, tak také není jasné, do jaké míry si česko-slovenský populista ještě připouští, že mu úkrok krajně doprava může politicky škodit. Babiš se projevil především jako ideologicky bezskrupulózní oportunista, který dělá především to, co mu v daný okamžik přinese největší užitek a pomoci od SPD a KSČM se během své předchozí vlády nijak neštítil.   

Právě takovým scénářům by obrozená Pirátská Strana bez břemena v podobě angažmá v nepopulární Fialově vládě mohla zamezit, kdyby se dokázala vrátit na své pozice okolo 10% zisků v parlamentních volbách. Přes krizi, ve které se Piráti zmítají, a která má i silný vnitropolitický rozměr zejména okolo postavy českého ministra zahraničních věcí Jana Libavského, to stále ještě není nereálný scénář s ohledem na to, že krajské volby se netýkaly Prahy, kde se nachází velká část pirátských voličů. 

Zajištění populistické většiny napravo od pomyslného středu v příštích českých volbách může také tímto směrem vychýlit celý středoevropský region a vytvořit podunajský populistický blok, jehož politice bude dominovat frakce „Vlastenců pro Evropu“ a lídři jako Orbán, Kickl, Fico a Babiš. Zároveň také může politicky od regionu odštěpit Polsko za vlády Donalda Tuska, které se už teď orientuje na Berlín a na Paříž pod vahou měnících se mezinárodních pořádku v Evropě nejvíce patrných pokračující ruskou invazí na Ukrajině.