Na ulice ve městech i na politickou scénu za zdmi prezidentského sídla pomalu sedá prach. Prezident Kasym-Žomart Tokajev vyšel jako vítězná síla z politického střetu v rámci mocenských elit uvnitř Kazachstánu, a bezpečnostní složky tvrdě potlačily násilnosti v ulicích. Počet otázek ohledně uplynulých třech týdnů však roste. 

Co se událo od vypuknutí prvních pokojných protestů na západě země až po záběry hořících budov a obrněných vozidel – a  výzvu prezidenta střílet po násilnících bez varování? Kdo odstartoval překotné přeskupení vlivu na vládnoucí špičce země kolem prezidenta Tokajeva? A jaký dopad na budoucí Kazachstán bude mít zásah spřátelených vojsk Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti pod ruským vedením?

Na mnoho otázek stále není odpověď a na mnoho nejspíše ani  nebude jasná odpověď poskytnuta. Nicméně alespoň některé už získávají jasnější obrysy; a jistotou je, že Kazachstán a jeho obyvatele nečekají v dohledné době jednoduché časy.  

Od sociálních nepokojů k politice

Když se z kraje letošního roku začali v západokazašské provincii Mangystau na ulicích scházet lidé protestující proti rapidnímu navyšování cen pohonných hmot, nebylo to pro dlouhodobé pozorovatele regionu příliš velké překvapení. Ekonomická situace Kazachů dlouhodobě stagnovala, a přísliby vlády o zlepšení se z jejich pohledu míjely účinkem. 

Podle databáze protestů a demonstrací Oxus Society se nespokojenost se špatnou životní úrovní projevovala v posledních letech navíc ještě častěji, než dříve; jedním z důvodů byly zklamané naděje po nástupu nového prezidenta Tokajeva do úřadu v roce 2019. Řada lidí věřila, že s novou osobou ve vedení státu se situace přece jen někam posune.

Nicméně protesty se velmi rychle rozšířily i do dalších měst, a nakonec jen s několika výjimkami propukly ve všech provinciích Kazachstánu. Nejviditelnější byly ve velkých městech na jihovýchodě, zejména v Almaty, největším (a bývalém hlavním) městě země. 

Lidé na mnoha místech vyjadřovali nespokojenost s celkově špatnou ekonomickou situací i s konkrétními problémy ve svých regionech. Rozšířením do měst jako Almaty, ve kterých působí i nevládní organizace (některé opozičního charakteru, ale ne všechny), dostaly stížnosti z ulice i politický rozměr, nicméně ekonomické (a související sociální) problémy byly hlavním tématem. 

Když v této chvíli prezident Tokajev odvolal vládu a přislíbil osobní zasazení se za snížení jmenovaných cen pohonných hmot, již tím nedokázal protesty zastavit; bylo příliš zřejmé, že je to jen dočasný demonstrativní krok a ke skutečným změnám, které by trvale situaci zlepšily, nemusí dojít. 

Chybějící lídr a provokatéři

Mezi protestujícími spontánně shromážděnými na náměstích po celé zemi nebyl žádný jednotný lídr, který by demonstrace koordinoval (autoritativní režim neumožnil nikomu takovému vyrůst); prezident Tokajev tak technicky ani neměl všeobecně respektovaného partnera pro diskusi, který by dokázal protestující z ulic dostat.

Velmi brzy se však situace změnila. Stále není přesně jasné, co se událo, jelikož došlo k omezení komunikačního spojení a situace celkově byla velmi nepřehledná, nicméně podle dosavadních informací a svědectví se mezi protestujícími objevily cizí skupiny, které záměrně a účelově vyvolávaly násilí a střety. Místní obyvatelé tvrdili, že tyto osoby nikdy neviděli ani na předchozích demonstracích, ani v sousedství; tj. že nebyli místní. Jejich motivaci nikdo nevěděl, ale právě těmto skupinám připisovali agresivitu, která nakonec pronikla i do světových médií na záběrech hořících budov státní správy, zničených vozů, střelby ozbrojených složek aj. Právě tyto skupiny, řekl prezident Tokajev, měl na mysli, když dal svým jednotkám příkaz střílet do teroristů.

Klany mocenské pyramidy

Přestože násilné střety v hlavním městě Nursultanu nebyly tak rozsáhlé a brutální, jako v Almaty nebo jinde, odehrával se v něm tou dobou ještě další boj. Pravděpodobně se na pozadí chaotických násilných akcí (jejichž vypuknutí mohlo a nemuselo být v různé míře pomoženo), střetly o vliv ve státě dvě hlavní mocenské frakce.

Zde je nutno podotknout, že vnitřní systém Kazachstánu silně neformálně ovlivňují zájmové a mocenské skupiny – klany či uskupení jakési mocenské pyramidy, které si mezi sebou rozdělují lukrativní posty ve veřejné sféře, majetek či veřejné zakázky. Hlavy států nevyjímaje. Každý prezident v regionu má takovou skupinu kolem sebe. Mohou do ní patřit členové jeho rodiny, ostatní příbuzní, blízcí spolupracovníci – obecně lidé, kterým důvěřuje a s nimiž spolupracuje.

První prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev si tuto svou skupinu udržoval po celou dobu svého působení ve vedení státu, tj. od rozpadu Sovětského svazu až do své rezignace v roce 2019(!). Když oznámil své odstoupení, využil svůj vliv na státní aparát k tomu, aby přivedl na své místo osobně vybraného nástupce, současného prezidenta Tokajeva. 

Nicméně Nazarbajev si nejen že podržel některé velmi důležité funkce ve státě (včetně kontroly bezpečnostních složek), ale také zůstal hlavou oné neformální mocenské skupiny. Tokajev se tak sice stal prezidentem, ale jiné kriticky důležité posty, lukrativní ropné společnosti i část bezpečnostního aparátu stále ovládali lidé bližší Nazarbajevovi (včetně jeho dcer a zeťů), jejichž vztah z Tokajevem navíc mohl být přinejlepším vlažný.

Když tedy obyvatelé Kazachstánu a mezinárodní pozorovatelé v prvních dvou lednových týdnech viděli, jak prezident Tokajev vyhazuje a zatýká šéfa vnitřní bezpečnosti Karima Massimova, jak své posty ve státní správě opouští Nazarbajevovi dlouholetí spojenci i příbuzní či jak tito ztrácí i pozice ve vysokém byznysu, bylo zjevné, že na mocenské špičce došlo k zásadní změně. 

Doposud nevíme, jestli ji odstartoval sám prezident Tokajev, který se snažil využít  zmatku a vymanit se z vlivu skupiny kolem svého předchůdce; nebo jestli to byli naopak Nazarbajevovi spojenci, kteří se obávali o udržení si svých pozic a majetků v případě, že by je stárnoucí a nemocný Nazarbajev již nebyl schopen ochránit. 

Či jestli to byl onen puč, pokus o útok na stát, vedený nespecifikovanými útočníky trénovanými v jiném státě, jak prohlásil prezident Tokajev; o kterém ale neřekl nic konkrétního a některé dříve publikované informace o něm (jako počet údajných útočníků – jen v Almaty dvacet tisíc) i nakonec sám dementoval.

Právě k tomuto mocenskému boji za zavřenými dveřmi prezidentských a vládních budov se vztahuje i intervence spojeneckých sil Organizace smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Ačkoliv ji Tokajev povolal do své země na podporu proti oněm jmenovaným útočníkům zvenčí (tak velí vnitřní regule organizace), do samotných bojů se tyto jednotky podle dostupných informací nezapojily – násilnosti v ulicích nakonec řešily kazašské síly samy. Pozvaní spojenci měli oficiálně za úkol střežení vládních a strategických objektů, což v praxi znamenalo právě podporu prezidenta Tokajeva v kritické situaci, kdy přebíral do svých rukou i ty součásti moci v Kazachstánu, které doposud patřily jiným.

Nezodpovězené otázky a nejistota do budoucna

Přestože na ulicích už je převážně klid, nedá se říct, že by země měla krizovou situaci za sebou. Prezident Tokajev se teď bude nejspíše věnovat posilování své moci – a budování svého vlastního mocenského klanu. Pravděpodobně do něj přijme některé dosavadní příslušníky Nazarbajevovy skupiny, nicméně určitě ne všechny. 

Konkrétně přímí příbuzní bývalého prezidenta už přišli o značnou část svých pozic byznysu i v bezpečnostní a vládní větvi státní správy. Řada z nich navíc není u širokého kazašského obyvatelstva populární, a kroky proti nim může Tokajev získat auru rozhodného vůdce země.

Na druhou stranu si Tokajev nemůže dovolit smést celý kazašský systém najednou. Především – sám z něj pochází, byl dlouholetým členem úzkého okruhu Nazarbajevových spolupracovníků, a musí brát ohled na dosavadní vztahy. Navíc příliš radikální kroky by mohly vzbudit odpor proti němu napříč všemi patry státu; pak by se neměl o koho opřít. A konečně nepředvídatelné a chaotické chování by mohlo odradit investory z mezinárodního byznysu a přimět je, aby své peníze stáhli ze země (případně, aby je vůbec neinvestovali).

Prezident Tokajev se také vyjádřil, že hodlá věnovat více pozornosti názorům veřejnosti. Nicméně podle posledních dostupných správ se prezident a vláda spíše než dialogu se zástupci občanských iniciativ, věnuje pronásledování údajných teroristů a násilníků. 

Jejich pozadí či přesný cíl Tokajev doposud nijak neupřesnil ani domácímu, ani zahraničnímu publiku; neexistují ani žádné doklady z jiného zdroje o tak masivní přítomnosti organizovaných ozbrojených skupin ze zahraničí na území Kazachstánu. Navíc nelze vyloučit, že současnou stále napjatou situaci a motiv ohrožení státu využije prezident k silnějšímu nátlaku na prezidentské odpůrce, nezávislá média či aktivisty.

A konečně zůstává problém, který stál na počátku prvních dní protestů. Ať již se politická elita v hlavním městě přeskupí jakýmkoliv způsobem, život běžných lidí mimo relativně bohatá velká města se změní jen tehdy, pokud se země dočká zásadních reforem své vnitřní politické, ekonomické i sociální struktury. 

Jenže to by znamenalo rozkolísání obrovských příjmů a zdrojů, na které je vládnoucí elita zvyklá; ona elita, k níž neoddělitelně patří i prezident Tokajev.  Tudíž i kdyby měl zájem a vizi začít zemi radikálně přestavovat, nabízí se otázka, zda k tomu vůbec má dostatek nástrojů – a jak zásadní změny mu jeho politický režim a jeho politický klan umožní.